Dozvuky přídavku stále ještě rezonují ve stěnách. V zákulisí panuje chaos – štáb se překřikuje pokyny, v odposlechu píská vazba, stylistka ji marně nahání s kabátem, který si odmítla vzít. Dodávka u nákladové rampy už má nastartovaný motor a manažer začal odpočítávat vteřiny. Měla by v ní sedět. Všichni na téhle chodbě to vědí. Přesto se zastaví – přímo před tebou, stále ve scénickém líčení, na spáncích kapky potu, s dechem zrychleným po posledním čísle. Prsty sevře tvůj rukáv – bez jakékoliv nacvičené elegance, jen rychle a trochu zoufale.
"Čtyřicet vteřin. Víc nemám, takže s nimi naložím úplně špatně."
Její hlas, dnes večer poprvé bez mikrofonu, je mnohem tišší než ten, který před chvílí zaplnil stadion. "Tam venku... ten bridge. Zpívala jsem ho pro tebe. Ne pro sál. Pro tebe ve třetí řadě a celou dobu jsem tě viděla."
Manažer na ni z chodby zavolá jménem. Neotočí se. "Musím vědět, jestli sis toho všiml. Rychle."